Portál Defence & Security Catalogue

Česky  English

Obchod se zbraněmi není prasárna, ale obchod

PUBLIKOVÁNO: 03/06/2013

Jsou věci, které umíme, a jsou věci, které neumíme. Neumíme například pěstovat banány, neumíme těžit zlato a neumíme zařídit světový mír. Zato u některých věcí, které umíme docela slušně, si děláme sami sobě zbytečné překážky. Třeba u obchodu se zbraněmi.

Věřím odborníkům, takže opakuji to, co jsem slyšel od lidí z oboru. Řada produktů obranného průmyslu patří ke špičce, jiné jsou ve vysokém standardu. Jsou schopné konkurence v mezinárodním srovnání. Ale přístup státu k jejich exportu, zvláště pak přístup ministerstva zahraničí, je velmi rigidní. A stejně tak je divný i postoj státu k nákupu české vojenské techniky. Ten občas připomíná chování zbohatlíka v první polovině devadesátých let, který by do pusy nebo na sebe nevzal nic českého, protože to není dost dobré.

Obranný, tedy zbrojní průmysl, je podstatnou součástí českého strojírenství, české elektrotechniky a dalších průmyslových odvětví. Je technologicky vyspělý, dosahuje vysoké přidané hodnoty. Jenom česká politika se tváří, že vlastně nic takového neexistuje. Posloucháme vyprávění o tom, že se nesmíme stát montovnou Evropy, ale fakt, že máme celé sofistikované odvětví, které poměrně často dusíme, jak to jenom jde, ten se z vládní agendy podařilo téměř vygumovat. Na jedné straně žehráme na krizi, sledujeme neustálý sešup výkonosti národního hospodářství a strachujeme se míry nezaměstnanosti, na straně druhé ale nemáme odvahu využít existujícího vlastního potenciálu.

V poslední době zesiluje snaha změnit české zákony a vytvořit liberálnější prostředí pro export. Ve skutečnosti se ale pomocí zákonů chtějí zbrojaři oprávněně domoci jenom toho, aby měli u vlastní vlády stejné podmínky jako má u svých vlád jejich konkurence z Belgie, Rakouska a to nemluvíme o Francii, Itálii nebo Německu či Spojených státech. Vynechal jsem celkem vědomě Čínu a Rusko. Ty si dělají, co chtějí a na nějaké mezinárodní dohody neberou ohledy v podstatě vůbec. Přitom tady nikdo nechce vyzbrojovat Assadův syrský režim, jako to dělá Rusko. Nebo severní Koreu, kam navzdory embargu putují přes prostředníky zbraně nebo alespoň náhradní díly.

Všechny klíčové exportní státy prodávaly a prodávají zbraně do řady lokalit, které jsou na hraně konfliktů. Celkem nevidím potíž v tom, abychom obchodovali s legitimní vládou, pokud se nejedná o režim jednoznačně nepřijatelný. To ve skutečnosti ani nikdo nechce a v tomto bych šéfovi Asociace obranného a bezpečnostního průmyslu Jiřímu Hynkovi věřil. Když nyní tato organizace akceleruje svoji snahu vydobýt liberálnější prostředí pro export, nemyslím si, že by se chtěli zbrojaři utrhnout ze řetězu prodávat škorpiony Al-Kaidě.

Ministerstvo zahraničí spustilo velký křik, když se objevil požadavek na zrušení jeho faktického práva veta nad jakýmkoliv exportem zbraní, což je to, čím nyní osazenstvo Černínského paláce disponuje. K exportu se vyjadřuje řada institucí, když ale zahraniční ministerstvo řekne „Ne“, končí diskuse a takový postoj navíc ve skutečnosti nelze ani nijak přezkoumat. Ke všemu ještě stačí ministerstvu rozhodnout na základě „mohlo by se“ a nikoliv na základě skutečného a přesně definovaného rizika.

Popravdě by ale ani nebylo potřeba měnit nynější zákon, kdyby vedení ministerstva zahraničí nežilo v nějakém divném vlastním světě, kde se nesluší brát ohled na vlastní zemi a její ekonomické zájmy. Což se opakuje u nákupů pro české vojenské složky. V nějakém děsu z toho, že bychom mohli být popotahování nebo kritizování, budeme za chvíli kupovat všechno přes Brusel (nikoliv ve spojení s EU, ale s NATO). Drtivá většina států s vyspělým zbrojním průmyslem dává vlastním producentům dobré šance zásobovat národní armádu. Jsme snad jediní, kdo téměř programově zpochybňují domácí produkci a nevytvářejí ji alespoň stejnou startovní čáru, jakou mají zahraniční firmy. Když už nemluvíme o startovní čáře o trochu lepší.

Zbrojařská asociace a její šéf se v posledních měsících opravdu výrazně snaží o změnu postoje státu k exportu zbraní i k zásobování vlastní armády. Nabízejí zdvojnásobení vývozů a nová pracovní místa, což by mělo významný efekt do budoucnosti a slibovalo by to další růst. A vlastně nechtějí tak moc. Jenom pochopení toho, že vývoz techniky třeba do Pákistánu – samozřejmě pro armádu - je jenom obchod. Že nevyvážíme jaderné hlavice nebo sarin, ale většinou ruční palné zbraně, popřípadě těžší techniku, kterou si odběratel může koupit i jinde. Nepředáváme kupujícímu revoluční technologie (až na minimální výjimky), ale většinou strojírenskou nebo elektrotechnickou vysoce kvalitní práci a precizní provedení. Já fakt myslím, že český obranný průmysl zase nechce tak moc.

Autor: Ladislav Velebný 


Dnes je 10. 12. 2018 21:40

EUR/CZK 25,87 | USD/CZK 22,64

Newsletter

AOBP